Vytrvalostní zkouška
Ve Strašíně se 1.11.2008 uskutečnila vytrvalostní zkouška. Z ranní mlhy vykouklo sluníčko a na obloze vydrželo po celou dobu závodu. Před startem se všichni psovodi dostavili na cvičiště ve Strašíně. Na rtech jim pohrával nervózní úsměv, všichni byli plni očekávání a hlavně byli všichni čistí.
O čistotě se na konci závodu už mluvit nedalo. Trasu tvořil asi dvou kilometrový okruh po lesních cestách. Po předešlých deštích byl jeden úsek, asi pětiset metrový, hodně bahnitý nebo spíš se jednalo o jednu obrovskou bahnitou louži.
Trasa se mohla absolvovat na kole nebo po svých. Zvolila jsem raději kolo, čehož jsem v některých okamžicích hodně litovala. Start pro mě začal trochu netradičně. Strongi měl v běhu u kola premiéru. Velký problém byl přesvědčit ho, že má běžet po pravé straně kola, nemá tahat a hlavně, že se dnes opravdu ale opravdu nejde kousat na šupáka. Ze startovní čáry vystřelil jak torpédo. Chtěla jsem ho trochu přibrzdit... No a malér byl na světě. Neuvědomila jsem si, že v pravé ruce držím pejska a levou rukou nemám brzdit, rozhodně ne prudce. Vždyť tam je přední brzda! Stalo se. Následek nenechal na sebe dlouho čekat. Let plavmo přes řídítka nemusím ani popisovat...
Po počátečním handrkování, kdo koho vlastně bude poslouchat, se Strongi zklidnil a mohli jsme plynule pokračovat. Nasadila jsem raději výletní tempo, protože nebylo důležité dojet první, ale dojet bez jakékoli újmy na zdraví v časovém limitu tří hodin. V tomto limitu byli i dvě přestávky, první patnácti a druhá dvaceti minutová. Během těchto přestávek se dávali dohromady spíš psovodi než pejsci.
Na desátém kilometru Strongiho běh přestával bavit, protože nepotkával žádné pejsky. Asi se domníval, že je jediný blázen, který běhá stále dokola. Proto jsem slezla z kola a chvilku jsem si s ním pohrála. Tím získal opět radostnou náladu a mohli jsme pokračovat. V jednom momentě, během jízdy, nečekaně popadl klacek a zapletl ho do kola. A byla jsem podruhé na zemi. Pád to nebyl poslední. Nejvíc se mi pomstil v bahništi. Z ničeho nic zatáhl do strany. V tomto místě jsem neměla téměř žádnou rychlost, navíc jsem měla nohy v klipsnách. Skácela jsem se pro pobavení ostatních do té nejhlubší části louže. Myslím, že jsem za každé ujeté kolo měla dostat razítko prasátka :-) Problémy s ovládáním Strongiho jsem měla na kontrolních stanovištích. Tam potkával členy naší rodiny, které chtěl po každé vítat a nerad je opouštěl.
Naštěstí jsme celou trasu zvládli bez nějaké větší újmy :-) Na konci nás ještě čekalo splnění povelů pod dohledem rozhodčí. Zkoušku splnili ten den všichni pejsci. Na žádném pejskovi nebyla patrná únava. Dokonce někteří ještě jeli na obrany do nedalekých Křenic. Cairo tentokrát jen smutně koukal a nechápal, proč také nemůže běhat. Příští rok, to už bude větší, si se Strongim role vymění.
